17. dubna uplynulo 250 let od narození skladatele, pedagoga a klavíristy Václava Jana Křtitele Tomáška! Pocházel z prostých poměrů. Byl nejmladším, třináctým dítětem Jakuba Tomáška, pláteníka a tkalce, který se také angažoval ve veřejném životě jako konšel a purkmistr.

První vzdělání v hudbě, hře na housle a zpěvu mu mezi lety 1783–85 poskytl chrudimský regenschori a už tehdy se u něj začal projevovat zvýšený zájem o hru na klavír. Své hudební znalosti dál rozšiřoval v Jihlavě, kde působil jako altový vokalista u minoritů.

V roce 1790 začal zejména díky hmotné podpoře svého bratra studovat gymnázium na Malé Straně v Praze. Odtud šel studovat práva na Karlovu univerzitu. Díky intenzivnímu samostudiu si vytvořil široký rozhled v oblasti hudební teorie a literatury. Jako klavírista a skladatel se postupně začal prezentovat v salónech a od roku 1795 též na soukromých akademiích.

Brzy se etabloval jako uznávaný pedagog. Od roku 1806 učil děti hraběte Georga Franze Augusta Buquoye, který měl vstřícný postoj k jeho skladatelské aktivitě a nebránil mu v soukromé pedagogické praxi. Tomášek pro něj zařizoval i hudební provoz na hraběcích panstvích od června do října, doprovázel ho na cestách a poskytoval mu první opisy svých skladeb. Od listopadu do března pak mohl vyučovat v Praze.

Po sňatku se sestrou básníka v roce 1824 se přestěhoval do domu na Malé Straně, kde si zřídil soukromou hudební školu. Někteří z jeho žáků dosáhli značného úspěchu i v zahraničí. Patřili k nim například klavírista Alexander Dreischock, Julius Schulhoff, Wilhelm Kuhe, skladatelé Jan Václav Hugo Voříšek, František Max Kníže, Leopold Měchura, Josef Richard Rozkošný, pedagog a pěvec Hans Hampel či hudební kritik a estetik Eduard Hanslick. Při výběru skladeb pro výuku klavírní hry čerpal zejména z tvorby Bacha, Beethovena, Chopina a Liszta. Zařazoval také své vlastní kompozice a zdůrazňoval význam hry zpaměti. Vytvořil vlastní metodu výuky harmonie.

Tomášek měl schopnost navazovat kontakty a během svého života se setkával s předními osobnostmi ze sféry umění a kultury - např. s Janem Ladislavem Dusíkem, Josephem Haydnem, Ludwigem van Beethovenem a v roce 1822 při jeho pobytu v Chebu též s Johannem Wolfgangem von Goethem. Jeho zhudebnění Goetheho básní bylo velmi úspěšné. Sám Goethe oceňoval jejich příjemnou melodiku i čisté hudební zpracování, které bylo blízké jeho vlastnímu estetickému ideálu.

Na koncertech a společenských událostech odehrávajících se v jeho salónu se potkávali četní představitelé pražské inteligence mezi nimiž byl i František Palacký. Jako uznávanou pražskou hudební autoritu jej pak během svých zdejších koncertních pobytů navštívili Clara Schumann, Richard Wagner, Hector Berlioz, Nicolo Paganini nebo Ole Bull.

Podílel se na činnosti Spolku pro zvelebení hudby církevní v Čechách a členství mu postupně udělila řada prestižních hudebních sdružení. Karlova univerzita mu roku 1811 propůjčila titul magister liberarum artium a posmrtně získal rovněž čestný diplom berlínské Akademie věd a umění.

Po nevydařeném manželství a smrti jeho choti roku 1836 se vzdálil ze společenského života. Pedagogicky činný ale zůstal i navzdory zhoršujícímu se zdraví činný téměř až do svého skonu.

Pro jeho kompoziční styl je charakteristické prolnutí pozdního klasicismu s romantickými prvky, které v českém prostředí užíval jako jeden z prvních. Zanechal nám po sobě okolo 175 skladeb, z toho 114 opatřil opusovými čísly a 61 bylo nečíslovaných. Jedná se o klavírní díla, písně na české a německé texty, sbory, komorní, duchovní a orchestrální skladby. V jeho písních na českou poezii se odráželo vlastenecké cítění. Často volil texty Václava Hanky, Vojtěcha Nejedlého nebo Antonína Marka.

Dokončil jednu heroicko-komickou operu Seraphine, která byla uvedena ve Stavovském divadle v roce 1811, ale nedočkala se výraznějšího ohlasu.
Hudebně zpracoval také vybrané scény z klasických dramat, např. ze Schillerovy hry Marie Stuart či Piccolomini, nebo Goetheho Fausta. K reprezentativním duchovním dílům náleží především Requiem c moll (1820) a Korunovační mše (1836).